Vojenská akademie ve Vyškově

Asociace Vojáci Společně (AVS), sdružující samostatné organizace a zájmová sdružení se vztahem k resortu obrany a vojenským aktivitám, ve spolupráci s Generálním štábem AČR uskutečnila další z celé řady besed s válečnými veterány, tentokrát pro posluchače důstojnického a praporčického kurzu u Velitelství výcviku – Vojenské akademie ve Vyškově.  

 

Mezi příslušníky dvou nejvýznamnějších kariérových kurzů u VeV-VA, tak zavítali prezident AVS plukovník v.v. Jan Kříž, viceprezident  AVS podplukovník v.v. Ladislav Rídl a spolu s nimi přímí účastníci bojů 2. světové války plukovník v.v. Pavel Vranský a poručice v.v. Věra Biněvská – Holubeva. 

 

„Besedy s válečnými veterány naše asociace organizuje v posádkách napříč celou AČR již od roku 2005 a to z toho důvodu, aby byly co nejvíce zužitkovány poznatky přímých účastníků bojů a jak je sami dnes poznáte, byli to vynikající bojovníci proti fašismu….“ Taková byla úvodní slova moderátora besedy plukovníka Kříže, která zazněla před více než šedesátkou praporčíků a důstojníků.        

 

„Ne každý den se podaří setkat se tváří v tvář s těmi, kteří neváhali, když byla naše vlast ohrožena, vzít do ruky zbraně a jít za ni bojovat“,zdůraznil  posluchačům podplukovník Rídl, který také blíže osvětlil vojensko politickou situaci v letech před válkou a mimo jiné  uvedl: “Cíl pro který statisíce vojáků trpělo a položilo svůj život, se v květnu 1945 stal skutečností, avšak stálo to hodně krve  a potu“. Což také stvrdila následující filmová koláž očima válečných reportérů Boj za svobodu, která byla v závěrečné části obohacena také o účast českých vojáků v novodobých zahraničních misích do roku 2008.  

 

Hrůzné scény především z bojů 2. světové války vystřídalo vyprávění těch, kteří je sami zažili. Plukovník Vranský (92) i poručice Věra Biněvská – Holubeva (84), jedna z těch statečných dívek, které i přes svůj nízký věk narukovaly do armády a zúčastnily se těžkých vojenských operací po boků mužů, oba i přes svůj pokročilý věk, velmi poutavě zasvětili posluchače do toho, jak se do armády dostali a čím vším si museli na trnité cestě k naší svobodě projít.Věra Biněvská – Holubeva do svého vyprávění zahrnula i osudy starší sestry, známé snajperky Vandy Biněvské.    

 

„Vy jste naši následovníci, ti,  na kterých teď spočívá zodpovědnost, aby ta naše svoboda byla i nadále zachována.“ slova plukovníka Vranského směrem k posluchačům, jsou stejně tak platná pro každého z nás. Bylo nám všem ctí setkat se osobně s těmi, kteří ji pro nás také vybojovali.  

 

 

---

Plukovník ve výslužbě  Pavel Vranský se narodil 29. 4.  1921 v Lipníku nad Bečvou. Jelikož je židovské národnosti, po 15. březnu 1939 příliš neváhal a rozhodl se pro emigraci. Za krátký čas se v Polsku sešel se svým otcem, který překročil hranice o několik dnů později. Oba se přihlásili do vznikající československé jednotky. V roce 1941 se dostal jedním z posledních transportů k československým jednotkám na Blízkém východě. Po ukončení jejich působení se přihlásil k leteckému protiponorkovému výcviku v USA a Kanadě. Ten úspěšně absolvoval a do konce války působil na letounu Liberator v 311. bombardovací peruti. Po válce létal na upraveném vojenském Letounu Liberator mezi Prahou a Londýnem jako dopravní letec. Později pracoval u ČSA jako palubní personál. 

 

Poručice ve výslužbě Věra Biněvská – Holubeva se narodila 20. 9. 1929 na Ukrajině. V roce 1942 celá rodina Biněvských přijela do Buzuluku, kde se formuje první československá samostatná jednotka pod vedením Ludvíka Svobody a sama Věra nastoupila do výcviku 29. ledna 1944 v Jefremově jako vojín-elév a později byla převedena jako radiotelegrafistka k 1. československému spojovacímu praporu, vysílala s radiovou stanicí v bojích u Dukly až se 17. 5.  1945 dostala do Prahy, kde se zúčastnila slavnostní přehlídky na počest vítězství nad fašismem. Pár měsíců po válce pracovala na ministerstvu obrany a navštěvovala také večerní školu. Na konci  roku 1945 však odjela z vážných rodinných důvodů do Lvova, odkud ji však nebyl povolen stálý návrat a do České republiky se jí tak definitivně podařilo vrátit až v roce 1993.