Vojenská akademie ve Vyškově

I takový je kurz vojenského lezení  

Instruktoři skupiny speciální tělesné přípravy z Odboru kariérové přípravy vyškovské Vojenské akademie a příslušníci Samostatné záchranné roty Olomouc. Sehraný tým, díky němuž se daří zdokonalovat vojáky i v takové vojenské dovednosti, jako je vojenské lezení.  

Výsledkem kombinace zmíněných prvků je atraktivní, čtrnácti denní náročný kurz, odehrávající se v chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseník, na skalních masivech Rabštejn, ve kterém, jak říkají sami jeho účastníci, „se člověk od rána, tedy od času 06,30 začínajícího rozcvičkou až do tmy nezastaví, prostě šlape jako dobře namazaný stroj…“    

Mezi jeho absolventy jsou příslušníci napříč celou AČR, přičemž někteří se lezení věnují i ve svém volném čase, je jejich koníčkem, ale k tomuto kurzu dodávají: „Lezení, jak ho znám já, tedy v podstatě ve sportovní formě, se na kurzu příliš neprojevilo. Tady je totiž kladen vysoký důraz především na improvizaci“ říká právě jeden z nich, praporčík David Šámal, příslušník 7.polní nemocnice Nemocniční základny Hradec Králové a dále  k tomu vysvětluje: “ Lezení patří do armád už od Hanibala, přes první i druhou světovou válku, kdy se stavěly tzv.ferraty v Alpách a budovala dělostřelecká postavení ve výškách věčného ledu. A lezení patří do armády i dnes, stačí se podívat na pohoří v Afghánistánu. Nelze však předpokládat, že voják v misi potáhne v báglu veškerou potřebnou lezeckou výbavu. Proto  jsme se učili umět  improvizovat, tedy například  jistit pomocí „lidské kotvy“, známé z filmu Sedm let v Tibetu, slaňovat pomocí tzv. Dülferova sedu, tedy omotaný lanem do volného prostoru bez dalších pomůcek, ale také seběhnout stěnu způsobem „na rusáka“, což znamená bez použití jakéhokoliv železa či sedáku se vrhnout střemhlav ze skály jen s lanem propalujícím kůži na prsou.“

A to je jen zlomek lezeckých dovedností, které vojáci v rámci kurzu zdokonalují. Další témata jsou zaměřena na budování fixních cest pro postup většího družstva, vytváření tzv. štandů, způsobům přemostění propastí, ale i pohybu ve skalnatém terénu v noci a za deště. A velká pozornost je rovněž věnována poskytování první pomoci, záchraně zraněného různými způsoby spuštění ze skály, až k následnému transportu. A vše samozřejmě absolvují ve vojenské výstroji a výzbroji, tedy v maskáčích, kanadách a se zbraní.

Mezi nejnáročnější zde patří noční cvičení, jehož smysl přibližuje velitel kurzu a zároveň náčelník Oddělení tělesné přípravy VeV-VA major Jiří Pevný: „Neustále prověřujeme, a to v různých podmínkách, co a jak se, každý z vojáků zvládl již naučit. Práce v noci, kdy vědí, že je pod nimi hloubka dvacet metrů , bystří smysly a člověk si musí dobře rozmyslet, než se pustí na lano a bude se po něm spouštět z věže na věž“.

Naprostým vrcholem je komplexní výcvik, který je postaven tak, aby dokonale prověřil veškeré požadované schopnosti vojáků, coby příslušníků speciálního horského odřadu.  Mapy, plány, konkrétní taktická situace a z ní vycházející bojový úkol, s kterým se musí příslušníci na závěr kurzu, zastávající různé role, vypořádat. A cvičí se za jakýchkoliv klimatických podmínek, tedy i za deště, na mokré, ale i opačně v horku, tedy na rozžhavené skále.

„Nepřítel ve značné převaze tlačí na naši pěchotu a je na nás, abychom pro ně připravili v masivu hor postavení, do kterého ustoupí a díky němuž zabráníme nepříteli dobýt Šumperk,“ vysvětluje závěrečný námět kurzu praporčík David Šámal, přičemž zde nechyběla ani ta pěchota. Ta byla simulována čtyřicítkou účastníků důstojnického kurzu VeV-VA, kteří byli zapojeni do činnosti závěrečného dne v rámci svého výcviku speciální tělesné přípravy.  A vybudované postavení v masivu hor jejich nápor skutečně vydrželo. Úkol byl splněn. Příslušníci kurzu jako příslušníci speciálního horského odřadu obstáli na výbornou.

Text: kpt.Monika Nováková, VeV-VA a prap.
David Šámal, 7. polní nemocnice
Foto: kpt. Dušan Nečas,
prap. Jaroslav Badzik,
des. Martin Pošta