Vojenská akademie ve Vyškově

Dva účastníci kurzu Komando nevydrželi noční pochod a boj o elitní nášivku museli ukončit. Třetí vzdal ráno.

V půl páté ráno přijela sanitka s dvěma nešťastníky, které zradilo tělo.

„Tohle se stává, když někdo hodně moc chce. Oba byli podle psychologických předpokladů velmi dobře odolní proti zátěži a ani jeden z nich to nevzdal dobrovolně,“ vysvětlil psycholog Jan Vacek, který soutěžící od začátku sleduje.

Byla to krušná noc

V pátek v poledne odstartoval kurz vojáky, kteří by se chtěli do budoucna stát vůdčími osobnostmi svého družstva. Dva z necelých čtyř desítek bojovníků odpadli hned první noc. A není se čemu divit.

Po pátečním přivítání čekala kurzanty úvodní sada školení o taktické signalizaci, navádění vrtulníku nebo podání 3 bodového hlášení, to vše prokládané během, „klikováním“ a další fyzickou aktivitou. V jedenáct hodin večer se šlo spát. Ale pouze na hodinu.

Přesně o půlnoci probudili instruktoři všech sedm srubů, kde jsou vojáci ubytovaní a zaveleli nástup v plné polní. Délka trasy – dvacet kilometrů, hmotnost batohu – 30 kilo. K tomu silný vítr a únava. „Nepřehánějte to s oblečením, před pochodem by vám mělo být spíš chladno,“ radil velitel kurzu Pavlačka.

Bylo těžké rozložit si síly, nikdo totiž netušil, jak dlouhá cesta bude a kolik kilometrů mají před sebou. Šlo se svižně, ve dvojstupu a beze slova. Čtyři stanoviště, odpočinek po padesáti minutách na deset minut. Byla to vážně dlouhá a úmorná noc.

Když začalo kolem půl šesté ráno svítat, byl zbytek sedmatřiceti vojáků v cílové rovince. Právě ta byla podle mnohých z nich nejhorší. Už byl vidět tábor, cesta k němu ale nekonečná. V cíli pak čekala dvojce psychologů, která pomohla s uvolněním svalstva.

„Ukážeme vám sadu cviků na uvolnění, která je postavená na zatínání jednotlivých částí těla a jejich následným uvolňováním. Musíte se teď chvilku soustředit sami na sebe a nezavírejte oči, ať mi tu neusnete,“ žertovala psycholožka Tereza.

Ještě než se cvičící odebrali k zaslouženému odpočinku, dali si dvacet kliků jako ranní rozcvičku a pořádnou snídani.

Bojovníci o členství v Komandu mají za sebou první, rozhodně ale ne poslední, probděnou noc. Na druhou stranu je čeká spousta nových zkušeností. Neděle bude patřit vrtulníku MI 17, který se budou učit navádět, připravit k letu a následně se sním vznesou nad zem.

Co se stalo s čísly 21 a 23?

Tahle dvojce nedorazila z nočního pochodu po svých ale sanitkou. V sobotu tedy opustí tým a vrací se domů. Voják, s číslem 21 na helmě, má dlouhodobé problémy s kyčelními klouby, náročný pochod s velkou zátěží tak nedokázal dojít do konce. „Strašně mě to štve, těsně před Komandem jsem se vrátil z výcviku na Doupově a nestihl jsem si odpočnout. Teď budu muset rok čekat do dalšího ročníku,“ řekl zničeně „dvacetjednička“.

Podobný osud potkal i cvičícího s číslem 23. „Měli jsme doběhnout skupinku před námi. Vzdálenost mezi dvojicemi směla být maximálně dva metry a když jsem se rozběhl,tak mě něco píchlo v zadním svalu. Pak už to byla jen nesnesitelná bolest,“ postěžoval si.

Tyhle problémy dokazují, že i když je člověk aktivním sportovcem, tělo si prostě řekne, kdy má dost. „Nechápu to, byla to smůla. Hraji aktivně fotbal, boxuji a navíc jsem na fyzickou zátěž zvyklý. Nejvíc mě štve, že jsem si věřil a chtěl jsem dojít až do konce kurzu,“ uzavřel smutně jeden z odpadlíků.

Konec z nejasných důvodů
Když zbytek účastníků došel do cíle a posnídal, ukončil výcvik ještě jeden muž. Číslo 36. Nebyl zraněný, ani z formy, prostě jen bez chuti. „Ztratil jsem motivaci, nedokážu se přemáhat a dělat něco, co nechci,“ řekla třicetšestka. I takové případy ke Komandu patří.

Text a foto: Kateřina Lang
Video: zdroj www.army.cz