Padá Toman, něco si přej… Peťan a jeho „Dopisy z vojny“ – 5. díl

Včerejší mimořádné jednání vlády odložilo vydání pátého dopisu z vojny. Ale o svou dávku emocí spojenou s jeho čtením nepřijdete ani v těchto složitých dnech. Budoucí příslušníci aktivní zálohy Armády ČR totiž pokračovali ve svém výcviku. Zážitky ze čtvrtého týdne opět popsal jeho příslušník a kolega z odboru komunikace MO Petr Toman.

Dopisy z vojny – 5. díl

Ahoj Michalko,

uff, tak další týden za námi. Uvidíme, kolik ještě před námi. Situace je divoká a zatím víme jen to, že se máme hlásit v neděli zpět. Sami jsme zvědaví, co bude. Celkově je to tady s náročností jak na kolotoči. Jeden den celý sedíš na učebně a drtíš hlavy a další den už nevíš, kde při běhu s plnou polní brát síly. Vypadám už trošku jako dalmatin, protože mám všude, jako ostatní od nás z čety, modřiny.

V pondělí jsme se vrátili na překážkovou dráhu. Tedy na místo, které mi minule málem vystavilo stopku, když jsem se snažil kolenem rozbít betonovou překážku. Prý si sem v létě přijedu na brigádu, abych tu zeď opravil. Tentokrát jsem to doběhl ve zdraví, a to dokonce dvakrát. Ten pocit, zvládnutí bariér, ať už jakýmkoliv způsobem, to je prostě skvělý. Pak naše oblíbená pořadovka a na učebnu se učit o zdravovědě a o taktické přípravě. Musím říct, že první pomoc a vlastně celkově ošetřování se dost liší od civilu. A je to dost zajímavý.

V úterý jsme vyrazili na taktiku, tedy co dělat, když nás nastřelí, či jak krýt parťáka při útoku. Zkráceně, prostě sebou švihneš na zem, pošleš směrem k drbanovi pár včelek, zvedneš se, utíkáš, zatímco tvůj parťák posílá další a další včelky. A tak pořád dokola. Hele na sto metrech si člověk řekne, že je to kousek, ale věř, že funíš jako lokomotiva. Docela nám to šlo, tak jsme dostali 10minutovou pauzu. V tu chvíli vylezlo slunko. Leželi jsme na louce, sluníčko nám lechtalo obličeje, my si vyprávěli nějaký voloviny a bylo nám tak krásně. Pocit, asi jako když vězni ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank dostali po natírání střechy pivo a cítili se najednou naživu. Pár minut a jak nás to nakoplo. Pak jsme si to vyzkoušeli se slepejma nábojema a bylo to. Pak opět batůžek na záda a hurá na nauku o přežití v přírodě a o improvizovaných pomůckách v rámci první pomoci. A pak zpátky na základnu Tatrou. Chápeš to? Pořád všude couráme a najednou si vezeme zadky. Paráda. Po příjezdu však následovaly i nepříjemné chvilky. Zaprvé kolegovi, co jsem mu pomáhal z korby, ruply gatě a já viděl východ dvou měsíčků, a pak svižný běh se samopalem nad hlavou. Nová oblíbená disciplína.

Ve středu to bylo těžké. Asi zatím nejtěžší. Vyrazili jsme na „výlet“ v plný výbavě. Záda bolely, nevědělas jak to nést a ta cesta? Nekonečný táhlý kopec, takový ten, kdy si za každou zatáčkou říkáš, že už to stoupat nemůže a prásk. Může. Nějak jsme se došourali k postavení, kde bylo za úkol budování okopů. Takže hurá, stali se z nás krtečkové s lopatkama! Někdo si postavil místo pro karavan, já dal spíš na skromnější rozměry. Dělali si ze mě srandu, že se tam nevejdu a víš co, vešel jsem se. Jo, a byl jsem jmenovanej vrchním Bořkem stavitelem, takže jsem ty moje unavený dělníky měl na starost. Pak příjemný oběd, špenát, masíčko a knedlíček. Pohoda, idylka, bájo, zazpívali jsme si a pak bum. Dráha bojovníka. No to ti byl hnus. Nikdo podle mě na začátku nevěřil, že to přežijeme. A to se první půlka dráhy běžela v ochranných maskách (prostě v plynových, abys rozuměla). Hele, běžíš, máš na sobě batůžek, samopal, masku a slejzáš, vylejzáš, prolejzáš, přeskakuješ a bůhví co ještě. No žádná legrace. Navíc na konci… já ti zas byl za letce. Už si ze mě, a upřímně i já sám ze sebe, dělají legraci větou: Přej si něco, Toman padá. Úkol zněl překonat pomocí kladky toxicky zeleně vyhlížející rybníček. Za velmi nebojového výkřiku Vííííííí (viděl jsem to u Homera Simpsona) jsem se rozběhl a jel. Asi tak vteřinu. Nechal tam ten tvůj Peťan totiž nohy, přerazil se a tvrdě přistál. Chyběl metr, dva a mohl jsem ke svým deseti ponorům přidat další. Nicméně, nevzdal jsem to (to ani nešlo, že jo) a napodruhé už jsem to za bedlivého povzbuzování a upřímných slov instruktorů prosvištěl až do konce. A protože ten den byl dost náročný, tak jsme za odměnu běželi asi pět kilometrů se vším zpátky na základnu. Nejtěžší den, ale ten pocit, že jsme se z toho nepodělali, stál za to.

Čtvrtek jen učebna. Ty nepoměry, kdy se jeden den potíš a potíš a další bojuješ se spánkem na učebně, to je ti něco.

Dávej na sebe pozor a hlavně to zdravíčko.

Tvůj Peťan

PS: V úterý jsem tu oslavil své 31. narozeniny. Žádný dort, žádná šílená písnička, jen prima den s prima partou. Mám to tady docela rád. Tak snad budeme pokračovat.

Text: vojín Petr Toman, OK MO

Foto: kapitánka Monika Nováková, tisková a informační důstojnice VeV-VA