Napsali o nás: Redaktor TV Nova absolvoval komplexní polní výcvik s příslušníky kurzu základní přípravy...

Náš reportér na vojenském polním výcviku profesionálů, přežil ho a natočil.

Mezi profesionály se vydal náš reportér Tomáš Vojáček a absolvoval třídenní polní výcvik. Stálo ho to hodně sil, ale přežil. Tady jsou jeho autentické postřehy.

Tomáš VOJÁČEK, redaktor:

Disciplína, dril, týmová práce, dnešní mládež o těchto hodnotách často nemá ani potuchy. Tohle jsou zkušenosti a hodnoty, které si člověk osvojí hlavně na vojně. Pro mé vrstevníky a vlastně i pro mě velká neznámá. Na vojně jsem nebyl, už neexistovala. Teď chci ale vědět víc. Proto, když přišla nabídka vyzkoušet si komplexní polní výcvik, vyvrcholení tříměsíčního drilu nových vojáků neváhám. Je 7. března 2016. Ve Vyškově se připojuji k 4. četě 1. roty. Sotva jsem se sbalil, už jsem na cestě k jednotce střežící základní tábor, s níž mám následující tři dny plnit rozkazy, včetně nácviku bojových operací. Nemám tušení, co mě čeká.

Instruktor:

Přidělím ti „badyho“, ten se o tebe bude starat, na záchod, kamkoliv opustíte prostor nebo tak, půjde s tebou „bady“. Všechno s tebou bude dělat tvůj „bady“, už teďka ti připravuje stravu, protože jsi tady od rána nebyl. Takže teďka „bady“ ti řekne, co a jak. Kdybys kamkoliv šel, „bady“ ti odebírá zbraň, on se o tebe stará, on je ten, kdyby se ti cokoliv stalo, tak o tebe se postará a volá záchranu, rozumíme si?

Tomáš VOJÁČEK, redaktor:

Jakmile vstupuji do ležení, ujímá se mě právě můj „bady“ Tomáš, bez kterého bych si první den ani nenasadil batoh na záda. V rychlosti mi představuje další členy družstva.

Už po pár minutách nevím, kde mi hlava stojí. Hážu do sebe pár soust kuřete, dostávám krátkou instruktáž ke zbrani, aniž bych kdy střílel a už hlídám v zákopu a říkám si – tohle je fakt mazec. Hlídka končí a v tu chvíli ale přichází rozkaz k přesunu na nácvik manévrů pod palbou nepřítele. Připadám si jako kámen hozený do vody.

Instruktor:

Tak, pánové, dneska si procvičíte nácvik na zítřejší přestřelování. Nad váma lítaj ostré náboje a vy procházíte ztečí a protivníka vlastně ničíte.

Tomáš VOJÁČEK, redaktor:

Pro vojáky po třech měsících výcviku jasný rozkaz, pro mě křest ohněm.

Instruktor:

Bude tady tma, neuvidíte se. Pamatujte si, kde teď máte svoji pozici.

Tomáš VOJÁČEK, redaktor:

Plazit se bahnem, držet formaci a střílet mi dělá problém i za denního světla, instruktoři se proto zuby nehty snaží, abych byl na zítřejší noční útok připraven a nezranil sebe nebo spolubojovníky. V promočeném munduru je po pár minutách zima jako na Sibiři. Po krátkém občerstvení proto vyrážíme celá četa na šestikilometrový pochod zpátky do tábora.

Instruktor:

Od osmi hodin začíná třísměnnej provoz, dva spí, dva bdí, hlídají oheň a dva hlídají v okopech opěrnej bod čety.

Tomáš VOJÁČEK, redaktor:

Doplnit náboje, sundat batohy a ještě v tu chvíli přichází první útok, nečekaný, prostě takový, jaký by ve skutečnosti přišel někde na frontě. Vykolejil mě natolik, že jsem po tmě nedokázal najít vlastní okop a nevystřelil ani náboj. Trvalo mi asi 40 vteřin, než jsem našel, kam mám vůbec jít. Já než bych se rozkoukal, tak už bych byl dávno mrtvej. Díky adrenalinu z přestřelky jsem úplně zapomněl, jaká je mi zima. Jakmile ale ustoupil, přihlásila se v plné síle znovu. Ve volné chvíli jsem se sice zahřál u ohně. Jak si aspoň trochu usušit zoufale promáčené oblečení, jsem ale neměl tušení. A dostávám cennou radu: „Ponožky, aby se ti usušily, tak si je strč pod mundur, jo, strčíš si je buď pod svetr, nebo pod blůzu.“

Na spánek mám necelé tři hodiny od desíti do jedné, pak nás s Tomášem čeká hlídka. Oči jsem zamhouřil sotva na 20 minut. Z oblečení mi navlhnul i spacák a největší krizi jsem zažil nad ránem. Nejhorší pro mě je fakt to stání, prostě postávání, polehávání a spaní v těch mokrejch věcech. Příchod dne, teplá snídaně a čaj znamenaly vysvobození. Po noci v mrazu jsem se na pokračování výcviku vyloženě těšil, aspoň se zahřeju. Až do nácviku boje nablízko jsem ale netušil, jak moc.

S příchodem odpoledne začínám být nervózní. Kapitán Michalík nám naposledy vysvětluje taktiku, jak vést noční útok pod ostrou palbou kulometů. „18.15, čas Č, zahájení zteče, kde útokem schodu zničit postavení nepřítele v pozici na pro vás dvanácté hodině. Pochopili jsme se?“

Připadám si, jako bych šel do opravdového boje. Rychlý přesun na 6 kilometrů s plnou polní přímo na bojiště. Bahnité pole, valy a 300 metrů před sebou. Obrázek jako z první světové války a všude kolem tma, tedy až do chvíle, kdy to všechno propukne. Všechno, co jsem se v minulých dnech naučil, jakoby se mi z hlavy vypařilo, vnímám jen výbuchy, střelbu a řev. V nábojové komoře se mi zaseknou hned dva náboje. Bez pomoci instruktora zbraň zprovoznit nedokážu. V opravdové bitvě by už dávno bylo po mně, už podruhé za dva dny. Tolik adrenalinu v krvi jsem v životě neměl. Když jsem si ve středu ráno balil denní příděl jídla na 25 kilometrů dlouhý pochod zpět do kasáren, myslel jsem, že to nejtěžší už mám za sebou. Omyl. Na to, abych se na chvíli octnul v Afghánistánu, stačilo zakrýt oči, odvézt do neznámé místnosti a hledat náboje v kbelíku plném zvířecích vnitřností.

Ty kráso, co to je?

Ruce špinavé od krve s barvivem ani vydrhnout nestačím, protože naše skupina už vyráží na pochod skrz nepřátelské území. Taktické pokyny neznám, proto se svého parťáka Tomáše držím jako klíště a mašírujeme jako jeden muž. Síly mi ale rychle docházejí.

Mám toho plný kecky, ale už se snad blížíme do závěru.

Přestřelku necelých 10 kilometrů před cílem zvládám jen díky další vlně adrenalinu.

Než jsme začali střílet, tak jsem si myslel, že už tu zbraň ani neunesu. A v okamžiku, kdy se začalo pálit, tak se dostavil úplný nával adrenalinu a pak bylo pro mě těžký si uhlídat, abych dělal všechno tak, jak mám.

Na posledních pár kilometrech už ale sotva pletu nohama a marně se snažím držet tempo jen proto, že se před družstvem bojím přiznat, jak zoufale mě bolí nohy a záda, všichni ale vidí, jak bídně na tom jsem.

S příchodem do kasáren cítím úlevu, trochu vysvobození, ale hlavně uspokojení. Dal jsem to, sice to byl masakr, ale přežil jsem a nevzdal se. Během tří dnů jsem si hned několikrát připadal na dně, ať už kvůli fyzičce, nebo kvůli tomu, že jsem byl outsider, který v životě nedržel zbraň. Jedno cvičení ze mě vojáka neudělalo, ale potvrdilo mi, že podobný výcvik skutečně může z kluka udělat chlapa.

Díky vám jsem to přežil.

Navíc jsem si ověřil, že v současné armádě vám už nikdo hlavu do záchodu splachovat nebude, ba naopak. Kluci a holky a od nás ze skupiny mi několikrát ukázali, že s týmovou prací a odhodláním je překonávání překážek snazší, a to jsou hodnoty, které se hodí i pro běžný život, nejen pro službu v armádě.

Tomáš Vojáček, redaktor TV NOVA
Zdroj: http://novaplus.nova.cz/porad/strepiny/