Kurz přežití si nezadá s podobnými kurzy v zahraničí

Kurz přežití si nezadá s podobnými kurzy v zahraničí

Lesem táhne skupinka unavených, do morku kostí promrzlých lidí v beztvarém oblečení, připomínajícím vojenský stejnokroj, navrch mají navlečené balistické vesty a na hlavy naražené přilby. Ze tváří jim lze vyčíst nedostatek spánku i fyzické vyčerpání. Je jim zima a nevědí, co mohou očekávat od příštího okamžiku. Učí se totiž přežít.

„Je to cesta sebepoznávání,“ říká Michal Abrhám z odboru komunikace Ministerstva obrany. To společně s Velitelstvím výcviku – Vojenskou akademií Vyškov organizuje Kurz speciální přípravy pro krizové situace letos již po dvaadvacáté.

 

Týmová práce je základem úspěchu

Dvacítka novinářů a pracovníků humanitárních organizací právě teď absolvuje ve vojenském výcvikovém prostoru Březina u Vyškova týdenní kurz přežití. V kontrastu s čerstvostí a harmonií jarní přírody působí lidé dost opotřebovaně. Za sebou mají už několik náročných dnů i nocí, během kterých toho mnoho nenaspali. Jsou rozděleni do družstev, neboť slovy velitele kurzu, majora Ivana Škatulára: „Jedním ze základních pravidel úspěšného zvládnutí krizové situace je práce v týmu. To se musí účastníci naučit, musí přijmout strategii odpovědnosti za celou skupinu.“

Cvičí se skutečné situace

Kromě toho se každý z účastníků naučí i velmi praktické dovednosti – třeba rozdělat signální oheň a udržet jej hořet a hlavně kouřit po dobu nutnou k tomu, aby ho mohl v případě nouze nalézt vrtulník. Taky se naučí vyprostit zraněného kolegu z napadeného vozidla a ošetřit zranění, střelné i takové, které vznikne po kontaktu s výbušným zařízením.

Praporčík Martin Beneš, který je označován za duchovního otce kurzu to vysvětluje: „Obsah kurzu se lety mění a vyvíjí, inspiruji se i v zahraničí. Chci, aby náš kurz byl stejně kvalitní a srovnatelný s těmi nejlepšími. Vybíráme si ty zájemce o kurz, kteří se chystají v nejbližší době do zahraničí. Chystáme tu pro ně nácvik reálných situací, které jsme v misích zažili a které se mohou přihodit i jim.“

Otázky, na které musí najít odpovědi

V jedné takové situaci se právě ocitli: domorodou vesnici, ve které pobývali předcházející den, našli dnes vypálenou, cestou byli přepadeni, přišli o všechno své vybavení a po vysilujícím pochodu narazili na hlídku vojáků se psy. A do toho se na místě objevil zraněný muž, který přežil noční bombardování a domáhal se jejich pomoci. Podpořit ho přišlo několik vesničanů ozbrojených nejenom holemi. Jak se má novinář nebo humanitární pracovník zachovat? A vládní vojáci jsou ti „hodní“, nebo se jim nedá věřit?

Takové otázky si musí týmy zodpovědět samy a zvolit tu správnou taktiku. Jak se jim to podaří, to pak berou v úvahu instruktoři při závěrečném hodnocení. Někdy je potřeba tým motivovat k aktivitě a trochu mu tak pomoci. Apatickou skupinku, která se nechtěla do ničeho pouštět, podpořil podplukovník Pavel Šebesta v roli velitele patroly hláškou „Psi štěkají a lidi mluví.“ Reagoval tak na jejich námitku, že pro samý psí štěkot ani neslyší, co jim hlídka říká.


Autor: Eva Zítková, OK SST MO

Vydal/a: 
Návštěvník (27. Duben 2016)