Ani koronavirus mi nezabránil stát se záložníkem aneb Peťan a jeho poslední dopis z vojny

Co začali, to dokončili. Alespoň část z nich. Uchazeči o vstup do Aktivní zálohy mají za sebou svůj kurz základní přípravy ve Vyškově. Někteří úspěšně, jiní bohužel ne. Přečtěte si, do které kategorie patří pracovník z odboru komunikace MO Petr Toman. Přinášíme vám jeho poslední dopis plný vzpomínek.

Dopisy z vojny – 6. díl

Ahoj Michalko,

hotovo, konec, šmitec. Kurz skončil. Ze mě a některých mých spolubojovníků jsou záložáci. Nějak to uteklo a upřímně, chtělo a zároveň nechtělo se nám domů. Tady jsi přesně věděla, co si máš vzít ráno na sebe, co bude za program, kdy bude jídlo (i když to tady tak jasné nebylo). Bude mi chybět i ta parta, zvlášť někteří. Ale pojďme zase postupně.

V neděli při příjezdu jsme poprvé nezašli na tankovýho Mustanga. Takový prima zvyk, ale nařízení je nařízení. Navíc se éterem nesly různé zvěsti, tak jsme se raději pořádně učili, protože, co kdyby. V pondělí jsme se dozvěděli, že testy budou podle plánu ve středu a ve čtvrtek. Naše další kroky tak vedly na střelnici, kde jsme sušili (nácvik se zbraní, ale bez munice) střelbu z kulometu, RPG (to je ta roura z filmů, kterou se střílí na tanky, vrtulníky, baráky a tak), rozebírali jsme zbraně a házeli granátem. K tomu opáčko pořadovky, zdravovědy a chemičárny. Bum a další den za námi.

V úterý ráno jsme vstali, dali naši poslední ranní rozcvičku a vydali se na snídani. Cestou padla informace, že už dnes na střelnici nás čekají sborka a rozborka (prý se to tak už nejmenuje) samopalu a pistole. Upřímně, byl jsem rád, že už něco bude za námi. To jsem nevěděl, že ten den si ještě budeme nasazovat ochranné masky (plynové, abys rozuměla), a vycházet z tvaru a vcházet do místnosti s nadřízeným. Tedy pět nečekaných zkoušek. Takže večer jsem šel spát s tím, že mám svých prvních pět eSek (S – splnil, N – nesplnil). Pár z nás takové štěstí nemělo, nicméně šancí to zvládnout byla furt fůra. Můžeš mít maximálně tři Nka. Jinak večer jsme se chtěli skupinově učit s naší pětičlennou partou na pokoji. Asi takhle, dvě hodiny jsme se smáli, lapali po dechu, brečeli smíchy a dělali maximální vopičárny. Ten večer byl jeden z nezapomenutelných.

Středa. Hned z rána nás čekaly fyzické výstupní testy. Dost z nás mělo bobky. Někdo kvůli tomu, že si moc nevěřil, další z nás měli různá zranění… K snídani byl vlašský salát a rohlíky, to prostě chceš, když jdeš za hodinu dělat kliky, lehsedy a běhat. Nicméně, dozvěděli jsme se to včas, takže většina z nás vyluxovala poslední zbytky jídel z domova už na pokoji. Neboj se, našlo se pár lidí, co ten vlašák zdlábli, dlužím jim pivo. Lehsedů jsem se bál nejvíc, nojo, moje láska k pivu… Ale splnil jsem a měl i bezpečnou rezervu. Pak životní výkon v klicích, nevím, kde se to ve mně vzalo. Asi mě nastartovala věta nadrotmistra a zároveň šéfa první čety (to je ta četa, co neumí střílet a zničila mi batoh) o tom, že jsem patrně spolknul bowlingovou kouli. Za 30 vteřin jsem udělal 34 kliků (nejvíc v rámci přezkoušení), proto jsem si neodpustil poznámku o tom, že tímto uzavírám diskuzi.

Středa pak pokračovala v aule, kde jsme vyplňovali testy. Konec pak byl na rotě, kde už bylo jen přezkoušení s manipulací se zbraní na palebné čáře a hurá, čekat na výsledky. Poprvé v životě za šprta. Vše bez ztráty jediného Ska. Měl jsem radost. Bohužel, nedali jsme to všichni, jeden vylítl na testech a dalších šest na fyzických. Mému spolubydlícímu, to je ten Kolotoč z Chebu, chyběl jeden lehsed, co mu na to říct. Začalo nás 31 a na konci nás to dala přibližně půlka. Takže tolik k tomu, že je to sranda. Je pravda, že byly dny, kdy jsem čekal a možná volal po tom, aby to bylo těžší, ale našly se i dny, kdy jsme toho měli plný kecky a jen čučeli, co všechno to tělo zvládne. Večer další nesmyslné blbnutí s tím, že je to naše poslední a pak balení. Cejtil jsem se jak poslední den na táboře, kdy se sice těšíš domů, ale…

Jednovětně k mým spolubydlícím, myslím si, že si to za to, že to se mnou vydrželi, zaslouží. Kolotoč, neustále jemně zmatený, divně chrápající a hned spící skoro vtipálek z Chebu. Nejdéle na světě zdravící člověk, který mě svým způsobem uklidňoval i přesto, že je z Brna. Karate Kid, co dělal neuvěřitelné polohy při učení a kterého jsme nikdy tou židlí ve spánku nepřetáhli. A pak učitelskej, až mě štve, že jsme ho tak zkazili, skvělý člověk, kdyby mi bylo míň, chtěl bych mít takového kantora.

Když shrnu celý kurz, bavilo mě to. Sem tam to byla děsná nalejvárna, sezení, stání a neustálé čekání a pospíchání, ale šel bych do toho znovu. Dneska asi nejsem moc vtipný, ale to je tím, že mi ta druhá četa bude chybět. Snad v Žatci najdu taky takový srdcaře a fajnový lidi, jako ve Vyškově. Zvlášť v takové době, v jaké jsme zrovna my končili.

Už se neloučím, už budeme spolu. Tvůj Peťan

PS: V životě jsem snad nikdy nesnědl tolik sladkých tyčinek, koláčků a bůhví čeho, jako tady. Normálně jsem začal mít rád sladké.

Text: vojín Petr Toman, OK MO