Záložníci a dobrovolníci mají za sebou první týden kurzu základní přípravy

Mezi nimi i Petr Toman. Ten svou cestu za splněným snem, stát se novým příslušníkem aktivní zálohy Armády ČR, se pokouší každý týden shrnout v seriálu „Dopisy z vojny“. Přinášíme Vám tedy 2. díl.

Dopisy z vojny – 2. díl (1. díl jsme zveřejnili v článku Úsek základní přípravy cvičí dalších 72 nováčků)

Ahoj Michalko,

tak první týden za mnou dalších pět přede mnou. Patřím do druhé čety a na začátku nás bylo 31. Říkám na začátku, protože už to čtyři ukončili. Jeden hned druhý den ráno, nikdo neví proč. Další kvůli trablům doma a další dva kvůli zdravotním problémům, jeden s kolenem a další dostal zánět středního ucha, za což vyfasoval neschopenku, což se rovná konec kurzu. I kdyby mi měla upadnout ruka, nejdu za doktorem. Prostě nepůjdu.

Takže teď je nás 27 a z toho pět holek. Mají mou veškerou úctu a respekt, místo sezení doma se jít dobrovolně drtit sem? Fakt klobouček. Musím říct, že máme prima lidi v četě. Sympaťáci, jeden jak druhej. I když jsme unavení, a to jsme pořád, protože tu dřeme 17-18 hodin denně, smějeme se. Ty výbuchy smíchu kvůli kravinám jsou úplně boží. Občas vůbec nechápu. Třeba dotaz mého spolubydlícího, jestli nežije v Chebu nějaký generál, že by s ním o víkendu zašel na kafe. Ještě teď se řežu, když si na to vzpomenu a instruktoři asi taky.

Jinak můj spolubydlící. Nenávidím ho za to, že zavře oči a spí. Já se převracím ze strany na stranu a on jen zavře oči. Zmetek. A do toho ještě chrápe, ale takovým divným způsobem. Přirovnal bych to k páření velryb nebo pláči slůněte. Na pokoji jsme dva, bo třetí nedorazil. Máme společný záchod a sprchu s vedlejším pokojem. Takže ráno vstáváme ve 4.20, aby se nás všech pět stihlo vystřídat. No tady popis ukončím, stačí, že to musím snášet já. Jinak téma vylučování je u nás velice oblíbené a myslíme si, že místní jídlo je přizpůsobené k rychlému projití tělem a následným odchodem z těla ven rychlostí světla.

Na druhou stranu, jídlo je tu super. Čekal jsem trošku Babicu, ale on je to spíš Pohlreich. Nikdy nic nezbyde, takový je tu hlad. Jen ta zelenina mi tady chybí. Připrav mi prosím velký salát jo?

Jak jsem psal, dny jsou tu dlouhý. Ráno vstáváme ve 4.20 a spát chodíme okolo 23. hodiny. Pendlujeme mezi učebnou a venkem. Venku se učíme pochodovat a vpravo v bok, vlevo v bok, čelem vzad. Upřímně, nejde mi to. Připadám si při tom jako Travolta v nejlepších letech. Což je paradoxní, protože nejvíc jsem se bál topografie, a ta mi zatím jde na pohodu. Sborka rozborka, hodnosti, znalosti, to všechno mi zatím docela jde, ale tohle?

Ještě se zmíním o spolubojovnících. Je nám tak od 20 do 45 let. Jsou tu dva učitelé, ajťáci, pošťačka nebo student transkulturní komunikace, nevíš, co to je? Jsou super a jsem rád, že mě snesou. Instruktoři s námi zatím mají trpělivost. Tak snad to vydrží co nejdýl.

No nic budu končit, skočíme zase otužit trošku naše vztahy, pokecáme, co se dělo o víkendu a budeme přemýšlet, co nás čeká v dalším týdnu.

Měj se krásně a zase brzy na viděnou.

Tvůj Peťan

PS: Já vím, že ty vlasy nemusely dolů úplně, no. Ale stalo se a do svatby dorostou, tak už nebul.