Ocenění úseku Komando sedmi „dětem“ odbojářů

V průběhu měsíce června předali zástupci Velitelství výcviku-Vojenské akademie ocenění pozůstalým rodinným příslušníkům odbojářů u příležitosti 80letého výročí atentátu na říšského protektora Heydricha. Pamětníky spojují hrůzy války a smrt rodičů, kteří byli popraveni v koncentračním táboře Mauthausen z důvodu spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Intransitive a Tin.

Osobní setkání proběhlo s panem Antonínem Burdychem, jehož rodiče v obci Končiny ve svém domě ukrývali telegrafistu Jiřího Potůčka, příslušníka výsadku Silver A. V domově pro válečné veterány Vlčí mák v Praze bylo předáno ocenění nejstarší z doposud žijících „Svatobořických dětí“ paní Ireně Hešové. Rodiče paní Hešové spolupracovali s odbojáři, kteří provedli atentát na říšského protektora. Poslední z návštěv proběhla v domácím prostředí u paní Anny Kuželové, jejíž rodiče potravinovými lístky podporovali činnost parašutistů.

Čtyři poslední ocenění byla „svatobořickým“ symbolicky předána dne 18. června 2022 v kryptě Národního památníku hrdinů heydrichiády u příležitosti Dne hrdinů druhého odboje z rukou náčelníka štábu VeV-VA plukovníka gšt. Hynka Pavlačky. „Vyškovský kurz Komando náplní a obsahem odkazuje na tradice výcviku parašutistů západního odboje. Upomínku předáváme jako výraz hluboké úcty a ocenění osobní statečnosti Vašich rodičů, kteří za svobodu naší země a pomoc odbojářům položili život. Děkujeme.“

Pamětní dar úseku Komando VeV-VA se uděluje při zvláště významných událostech. Poslední předání proběhlo in memoriam členům para výsadku Anthropoid při příležitosti 75. výročí atentátu na Heydricha.

Kdo jsou „Svatobořické děti“?

Období bestiálního teroru, zatýkání a výslechů, jež bylo „Německou odpovědí“ na provedený atentát tehdy přežilo čtyřicet šest dětí, které byly ve věku dva až čtrnáct let umístěny do „kinderheimu“ na Jenerálce. Nevěděly, kde jsou, proč tam jsou a ani co se stalo jejich rodičům. Nesměly se s nikým stýkat a měly zapomenout svá jména. Pokud by 2. světovou válku vyhráli Němečtí okupanti, děti čekala demonstrativní poprava. V dubnu 1944 se skupina dívek a chlapců přesunula do tábora ve Svatobořicích u Kyjova. Odtud plyne přízvisko „Svatobořické děti“.

Po válce se děti dostaly do adoptivních rodin, zpravidla k příbuzným biologických rodičů. Mnozí z přeživších o dětství nechtěli vůbec hovořit a navíc často naráželi na útlak komunistického režimu. K velkému zlomu došlo až po roce 1989 a „svatobořičtí“ mohou dodnes předávat silné svědectví o událostech, které nesmějí být zapomenuty.

Drsná historie ve vzpomínkách pamětníka

Přijíždíme do Rtyně v Podkrkonoší a na chodníku před vilkou ze dvacátých let minulého století nás vyhlíží pan Antonín Burdych. „Od revoluce mám za sebou sedm set přednášek pro děti, studenty i historiky, pojďte dál, vše Vám popovídám…“ vítá nás s úsměvem a záviděníhodným životním elánem osmaosmdesátiletý pamětník. Předáváme ocenění úseku Komando VeV-VA a usedáme do masivních křesel z místního krkonošského nábytkářského závodu, kde pan Burdych působil v předdůchodovém věku. Začíná vyprávění tragického sledu událostí a ocitáme se v červnu roku 1942.

V domku v obci Končiny v prvoválečné skrýši na obilí rodiče pana Burdycha pouhých pár dnů ukrývali telegrafistu Jiřího Potůčka, příslušníka výsadku Silver A. Ihned po atentátu na říšského protektora Heydricha gestapo zahájilo vyšetřování a brutální čistky. „Když přišlo gestapo s četníky, chtěli tatínka zatknout. Ten se vytrhl a dal se na útěk. Chtěl Potůčka v úkrytu varovat. Na útěku byl tatínek zabit, ale Potůčkovi se podařilo uprchnout. Nestihl se ani obout. Radiostanice, boty i jed cyankáli zůstaly ve skrýši. Utíkal žitem. Tehdy se pěstovalo žito na slámu, takže bylo vysoké. Potůček si rozedral nohy do krve. Nakonec došel až do Pardubic. To bylo od Končin 60 kilometrů a tam ho ve spánku zabil četník.“

Osmiletý Antonín byl ten den ve škole. „Nahrazovali jsme v létě uhelné prázdniny,“ vysvětluje. Smutnou událost mu popsal o čtyři roky starší bratr Vladimír, který se dalším vzpomínkám do konce svého života bránil.

Pan Antonín vyrůstal se svou adoptivní rodinou ve vilce ve Rtyni. „Když jsem jako mladý pracoval na pile, nutili mě vstoupit do komunistické strany. Tehdy jsem jim řekl, že z přesvědčení nepůjdu a z prospěchu nevstoupím. Musel jsem odejít.“

Pan Burdych má dva dospělé syny a se svou druhou ženou Libuškou oslavili vloni na podzim zlatou svatbu. Byl výborným lyžařem a málo kdo ví, že se aktivně zajímá o vesmír. Od revoluce přednáší na školách a vzpomínkových setkání. Jak sám říká, vyprávění tragického příběhu své rodiny chápe jako životní poslání.

Za spolupráci s odbojáři Burdychovi zaplatili šesti životy. Zemřel tatínek, maminka, babička, děda, teta a strýc. Jen díky souhře náhod pan Antonín Burdych a jeho bratr nebyli internování a nepotkal je stejný osud jako „Svatobořické děti“.

Osudy „svatobořických“ námětem pro knihy

V domácím prostředí v Ústí nad Labem nás vítá velice milá a usměvavá paní Anna Kuželová. „Mám těžce nemocného manžela a nemohu se od něj vzdálit,“ vysvětluje. Ocenění úseku Komando předáváme v obývacím pokoji a ze zdí na nás dýchá volání dálek. Artefakty z celého světa dokládají, že rodina Kuželových jsou světoběžníci. U povídání nad kávou se začíná odvíjet nitka historie, která sahá do doby těsně po atentátu na říšského protektora Heydricha.

„Naše rodina pocházela ze severočeského pohraničí. Vlastnili jsme dům, ve kterém jsme měli obchod s potravinami. Rodiče byli velcí vlastenci a oba byli aktivně činní v sokolské župě Krušnohorské – Kukaňově. Po ‚mnichovu‘ byli násilně donuceni opustit rodné místo v obci Ledvice a vystěhovat se do vnitrozemí, konkrétně do Konojed u Kostelce nad Černými lesy. Tatínek se hned zapojil do sokolského odboje. Jako obchodník pomáhal potravinovými lístky výsadkářům. Záhy po atentátu si pro něj přišlo gestapo. Koncem srpna zatkli i maminku a s maminkou jsem musela odjet i já jako tříletá holčička. Rodiče odvlekli do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde je popravili. O jejich úmrtí jsem se dozvěděla až po válce. Úmrtní listy s přesnými časy poprav zaslali Němci dědečkovi těsně před Vánocemi. To aby nám ublížili podruhé. Mne gestapo odvezlo do tábora na Jenerálce. Říkali jsme tomu ‚kinderheim‘. Nevím, kolik bylo dětí přede mnou, ale po mně přicházely další a všichni jsme pořád plakali. Rodiče jsem již nikdy neviděla.“

Drsné podmínky, nejistota, odloučení dětí od rodiny a touha přežít. Každý jednotlivý příběh šestačtyřiceti internovaných dětí drásá srdce i s odstupem osmdesáti let. Paní Annu spolu s ostatními dětmi v dubnu 1944 přesunulo gestapo do lágru ve Svatobořicích u Kyjova. „Ve Svatobořicích byl četník, psovod, který se znal s mými příbuznými. Pozval je k sobě na tajnou návštěvu. Na chvilku jsme se mohli potkat a pamatuji si, že jsem seděla tetě na klíně.“

Po válce paní Anna pobývala v náhradní rodině maminčina bratra. „Chtěli, abych jim říkala maminko a tatínku. Novou maminku jsem si moc oblíbila, ale měla jsem strach, že o ni také přijdu.“ S ostatními „svatobořickými“ se paní Kuželová setkala až v roce 1975. „Nemohli mě najít. Bydleli jsme mimo Prahu.“ Jak sama říká, dvě tragické životní události horší než „kinderheim“ mi umožnily sdílet příběh svého neradostného dětství.

Poslední osobní setkání a předání ocenění úseku Komando proběhlo v pražském domově pro válečné veterány Vlčí Mák. Pamětní dar převzala nejstarší žijící ze „Svatobořických dětí“ paní Irena Hešová. V letošním roce oslaví devadesát šest let. Tatínek paní Hešové pomáhal odbojářům, kteří organizovali atentát. Z rodiny přežila jen sestra maminky a strýc, u kterých dívka po válce vyrůstala.

Po válce komunistický režim spolupráci rodičů „Svatobořických dětí“ se západním odbojem odsoudil. Teprve po revoluci se jednotlivé osudy postupně odkrývaly veřejnosti. Životní příběhy paní Kuželové a paní Hešové se staly v roce 2020 námětem audioknihy Jitky Neradové „Ukradené dětství“ a odborná publikace Jaroslava Čvančary s názvem „Děti nepřátel Říše – Osudy Svatobořických dětí“ shrnuje závěry z autorova třicetiletého bádání.

Text: kpt. Mgr. Kateřina Ramil, VeV-VA na základě osobní návštěvy a vyprávění pamětníků a dalších zdrojů:

ČVANČARA, Jaroslav. Děti nepřátel Říše. Praha: ANLeT, 2012, 65 s. ISBN 978-80-905329-08,

NERADOVÁ, Jitka a ČERNÁ, Dana. Ukradené dětství: příběh svatobořických dětí. Praha: Tebenas, [2020] ℗2020. 1 audiodisk

Paměť národa [online], 2008-2022. Svatobořické děti. Dostupné z: www.pametnaroda.cz/cs

Foto: kapitánka Kateřina Ramil a praporčík Pavel Vystrčil